Sportem k trvalé invaliditě
Počasí v posledních únorových dnech se nám ukázalo v plné parádě. Ta rozžhavená koule na obloze svítí jak pominutá, ptáci řvou už od ranního kuropění a teploty se šplhají k hranici 20°C. Kdo to kdy v únoru viděl?
Nicméně to tak je a mě nezbývalo nic jiného, než se tomu v pondělí ráno postavit jako chlap. Vytáhl jsem po 4 měsících ze skříně zaprášené inlajny, natáhl je na nohy a vyrazil do práce. Ano,vidíte dobře. Na starý kolena se snažím alespoň o trochu sportu a to hned po ránu. 
První krůčky po zimě se mi opravdu povedly. Hned po 20ti metrech mi vběhl do cesty pes naší sousedky což byla jen taková předzvěst něčeho většího. Tak si to krásně fičím kolem výstaviště, hotelu Voroněž až se doplácám k hlavní cestě, kterou potřebuju zdolat na druhou stranu. Samozřejmě po přechodu. V dálce vidím jen dodávku co se přibližuje. Tak si říkám, že to v poho stihnu, a když ne, tak sem na přechodu a dodávka zastaví. Hehe. To bylo překvápko, když jsem byl uprostřed cesty a dodávka se blížila mnohem větší rychlostí než 50km/hod. bez známek brždění. Projela mi těsně za patama, já se zpotil až na pr…., trochu si zanadával a mohl jsem s psychickou újmou pokračovat po cyklostezce do práce.
Dnes se mi stalo něco podobného, jen s tím rozdílem, že jsem kvůli tak hustému provozu přechod zvládl po 10 minutách čekání až mě pustil nějakej pražák s passatem.
A co z toho vyplývá? Dvakrát měř, jednou řež nebo taky přednost v jízdě má ten větší a silnější. 